Zusammenfassung

Seit dem 16. Jahrhundert hat sich die Literaturgattung „Historienbibel“, d.h. Bibeln mit biblischen Geschichten, in ganz Europa nicht nur immer mehr profiliert, sondern war auch mannigfachen Wandlungen und Veränderungen unterworfen. Anhand der exemplarischen Untersuchung von drei „Bestsellern“

der Historienbibeln, nämlich Martin Luthers Passional (1529), Nicolas Fontaine Histoire du Vieux et du Nouveau Testament (1670) und Johann Hübners Zweymahl zwey und funffzig Auserlesene biblische Historien (1714), konnte en détail erkannt werden, inwiefern die Historienbibeln sich verändert und gewandelt haben.

Obwohl die Popularisierung der Bibel zu einer grundlegenden Errungenschaft der geistigen Reformbewegungen des 16. Jahrhunderts, insbesondere des Humanismus und der Reformation, gehörte, brauchte es noch 200 Jahre, bis Historienbibeln zu einem Buch für das gemeine Volk wurden.

Im bibelpädagogischen Gesamtkonzept haben sich die Historienbibeln nämlich aus einer im 16. Jahrhundert gegenüber dem Katechismus stiefmütterlich beigemessenen Stellung kontinuierlich zu einer grundlegenden Form religiöser Bildung entwickelt. Faktisch begann also die Popularisierung der Bibel und ihrer Inhalte erst durch die Verbreitung von Historienbibeln zu greifen. Aus einer anfänglichen Bilderbibel ist eine Lesebibel, aus einem Hausbuch ein Schulbuch geworden. Die nahezu flächendeckende Verbreitung von

252 Johann Hübner: Vorrede des Authoris, in: HÜBNER, 1738 : (fol. 3^v).

253 Vgl. dazu auch ENGAMMARE (1994 : 549–591).

254 Es ist bislang noch kaum untersucht worden, inwiefern die einzelnen Bilder bzw. ihre Beschriftungen bei den verschiedenen Ausgaben verändert worden sind. So ist Bathseba (2. Sam 11–12) in der französischen Ausgabe von 1674 z.B. noch vollkommen bekleidet, hingegen hat Bathseba in der deutschen „katholischen“ Ausgabe von 1684 einen nackten Oberkörper. Ein anderes Beispiel: Die Bilder der Churer Ausgabe des Hübner (1772) sind in den Sprachen Deutsch, Französisch und Lateinisch beschriftet, diejenigen der Leipziger Ausgabe von 1731 hingegen nur in Deutsch. Zu Hübners Bildern, vgl. LACHMANN (2005 : 55–116).

162

Historienbibeln im Europa des 18. Jahrhunderts ist zudem eine wichtige Aussage über die Lesefähigkeit und -fertigkeit des gemeinen Volkes.

VERZEICHNIS DER VERWENDETEN LITERATUR:

ADAM Gottfried (2006), Kinderbibeln – Von Luther bis heute, in: ADAM Gottfried et al.

(Hg.), Kinderbibeln. Ein Lese- und Studienbuch, Wien-Berlin, LIT-Verlag, 50–65.

ADAM Gottfried (2008), Kinderbibeln von Martin Luther bis Johann Hübner.

Beobachtungen zu exemplarischen Beispielen, in: ADAM Gottfried et al. (Hg.), Die Inhalte der Kinderbibeln. Kriterien ihrer Auswahl, Göttingen, Vandenhoek &

Ruprecht, 13–44.

BARTHEL Pierre (2001), Jean-Frédéric Ostervald l’Européen 1663–1747. Novateur neuchâtelois, Genève, Éditions Slatkine.

BERNHARD Jan-Andrea (2005), Rosius à Porta (1734–1806). Ein Leben im Spannungsfeld von Orthodoxie, Aufklärung und Pietismus, Zürich, Theologischer Verlag Zürich.

BERNHARD Jan-Andrea (2006), L’influence de Jean-Frédéric Ostervald en Hongrie et en Transylvanie, Bulletin de la Société historique du Protestantisme Français 152, Genève, Droz, 611–623.

BERNHARD Jan-Andrea (2012), Il lungatg sursilvan en connex europeic, demussau cugl exempel dallas Sissonta tschunc historias biblicas (Lindau 1755) da Johann Hübner, in:

BUNDI Annetta et al. (Hg.), Jubiläumsschrift für Martin Bundi zum 80. Geburtstag, Chur, Südostschweiz Print, 28–33.

BERNHARD Jan-Andrea (2013), „... der Jugend zum Besten abgefasset ...“ Die Bedeutung der Biblischen Historien (Leipzig 1714) von Johannes Hübner in Graubünden, Bündner Monatsblatt 2/2013, Chur, Casanova Verlag, 201–225.

BIBLIA SACRA (1969), iuxta vulgatam versionem, hg. von Bonifatius Fischer et al., Stuttgart, Württembergische Bibelanstalt.

BOTTIGHEIMER Ruth B. (1999), Kinderbibeln als Gattung: historische und forschungspraktische Bemerkungen zu Gestalt und Wandel einer literarischen Gattung, in: ADAM Gottfried (Hg.), Kinder- und Schulbibeln. Probleme ihrer Erforschung, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht, 229–236.

BOTTIGHEIMER Ruth B. (2005), Der geschichtliche Primat der Bilder und die Ursprünge der Illustrationen von Kinderbibeln, in: ADAM Gottfried et al. (Hg.), Illustrationen in Kinderbibeln: Von Luther bis zum Internet, Jena, IKS Garamond, 43–54.

BOTTIGHEIMER Ruth B. (2006), Kinderbibeln in Deutschland und Europa.

Geschichtlicher Überblick, in: ADAM Gottfried et al. (Hg.), Kinderbibeln. Ein Lese- und Studienbuch, Wien-Berlin, LIT-Verlag, 39–42.

BOTTIGHEIMER Ruth B. (2008), Eine jansenistische Kinderbibel: „L’Histoire du Vieux et du Nouveau Testament“ (1670 et seq.) des Port-Royalsiten Nicolas Fontaine, in:

ADAM Gottfried et al. (Hg.), Die Inhalte von Kinderbibeln. Kriterien ihrer Auswahl, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht, 83–99.

CONZELMANN Hans, LINDEMANN Andreas (1991), Arbeitsbuch zum Neuen Testament, Tübingen, J.C.B. Mohr (Paul Siebeck).

DOSTOJEWSKI Fjodor Michailowitsch (2010), Die Brüder Karamasow, aus dem Russischen von Swetlana Geier, Frankfurt am Main, S. Fischer.

EICHLER Katja E.A. (2011), Biblische Geschichten bei Rudolph Christoph Lossius und Kaspar Friedrich Lossius. Eine Analyse zu Kinderbibeln in der Aufklärungszeit, Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht.

163

ENGAMMARE Max (1994), Les figures de la Bible. Le destin oublié d’un genre Littérature en image (XVI^e–XVII^e s.), Mélanges de l’école française de Rome. Italie et méditerranée 106, Rome, École Française de Rome, 549–591.

ENGAMMARE Max (1995), Les fonctions pédagogique des Figures de la Bible du XVIe au XVIIIe siècle, in: FRAGONARD Marie-Madeleine et al. (Hg.), Catéchismes et Confessions de foi. Actes du VIIIe colloque Jean Boisset, Montpéllier, Université Paul Valéry, 313–370.

FONTAINE Nicolas (1674), Histoire du Vieux e du Nouveau Testament. Representée avec des figures et des éxplications édifiantes, tirées des saints Pères..., Paris, Pierre le Petit.

HÜBNER Johann (1738), Zwey mal zwey und funffzig Auserlesene Biblische Historien aus dem Alten und Neuen Testamente, der Jugend zum Besten abgefasset, Leipzig, Johann Friedrich Sledistchens seel. Sohn.

HÜBNER Johann (1770), Cient et quater Historias sacras, selectas metà our del velg et metà our del Nouv Testamaint, hg. von Petrus Dominicus Rosius à Porta, Scuol, Jacob N. Gadina.

HÜBNER Johann (1772), Zweymal zwey und fünfzig auserlesene Biblische Historien aus dem Alten und Neuen Testamente, der Jugend zum Besten abgefasset, Chur, Bernhard Otto.

[HÜBNER Johann] (1755), Sissonta tschunc Historias biblicas pridas or d’ilg veder a nief testament, hg. von Abraham Willy, Lindau, Ludwig Stoffel.

LACHMANN Rainer (2005), Bebilderungen und Bebilderungstraditionen zu Johann Hübners Biblischen Historien, in: ADAM Gottfried et al. (Hg.), Illustrationen in Kinderbibeln. Von Luther bis zum Internet, Jena, IKS Garamond, 55–116.

LACHMANN Rainer (2008), Synoptische Beziehungen des Textkanons ausgewählter Kinderbibeln. Beobachtungen und Bemerkungen, in: ADAM Gottfried et al. (Hg.), Die Inhalte der Kinderbibeln. Kriterien ihrer Auswahl, Göttingen, Vandenhoek &

Ruprecht, 145–197.

LANG August (1967), Der Heidelberger Katechismus und vier verwandte Katechismen (Leo Juds und Microns kleine Katechismen sowie die zwei Vorarbeiten Ursinus), Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

LUTHER Martin (1538), Ein betbüchlin mit eym Calender und Passional, Wittenberg, Hans Lufft.

LOEWENICH Walter von (1982), Luthers Theologia crucis, Bielefeld, Luther-Verlag.

METZGER Nicole (2012), „Geschichten sind doch dazu da, weitererzählt zu werden“. Eine empirische Untersuchung zu Sinn, Relevanz und Realisierbarkeit einer Kinderbibel von Kindern, Kassel, Kassel University Press.

NAAS Marcel (2012), Didaktische Konstruktion des Kindes in Schweizer Kinderbibeln.

Zürich, Bern, Luzern (1800–1850), Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht.

REENTS Christine (1984), Bibel als Schul- und Hausbuch für Kinder. Werkanalyse und Wirkungsgeschichte einer frühen Schul- und Kinderbibel im evangelischen Raum, Göttingen, Vandenhoek & Ruprecht.

REENTS Christine (1989), Kinderbibel, in: KRAUSE Gerhard et al. (Hg.), Theologische Realenzyklopädie, Bd. 18, Berlin, Walter de Gruyter, 176–182.

REENTS Christine (2001), Kinder- und Schulbibeln, in: METTE Norbert et al. (Hg.), Lexikon der Religionspädagogik, Bd. 1, Neukirchen-Vluyn, Neukirchener Verlag, 1008–1014.

REENTS Christine (2006), Bildung durch Biblische Historien am Beispiel von Johann Hübner. Zur Verbürgerlichung biblischer Gestalten, in: ADAM Gottfried et al. (Hg.), Kinderbibeln. Ein Lese- und Studienbuch, Wien-Berlin, LIT-Verlag, 43–49.

REENTS Christine (2014), Wie spiegeln sich Orthodoxie, Pietismus und Erweckung in der Zeit zwischen 1688 und 1850 in evangelischen Kinder- und Schulbibeln?

164

Bestandesaufnahme und theologische Einordnung, Pietismus und Neuzeit 40, Göttingen, Vandenhoeck und Ruprecht, 64–96.

TRUOG Jakob Rudolf (1923), Abraham Willy und Hübners Zweimal zweiundfünfzig biblische Geschichten in Graubünden, Bündner Monatsblatt 10/1923, Chur, Buchdruckerei Sprecher, 297–302.

WEISMANN Christoph (1990), Die Katechismen des Johannes Brenz, Bd. 1, Berlin-New York, Walter de Gruyter.

ZACH Viktoria (2009), Die Kinderbibel am deutschsprachigen Buchmarkt, [ungedruckte Diplomarbeit], Wien.

RESÜMEE

Jan-Andrea BERNHARD

HISTORIENBIBELN VOM 16. BIS 18. JAHRHUNDERT:

WANDLUNGEN UND VERÄNDERUNGEN IM AUFBAU, IN DER AUSRICHTUNG UND IN DER ABSICHT

Seit der Reformation bis zum Ende des Ancien Régime erschien eine grosse Anzahl an Kinderbibeln, die inhaltlich grundsätzlich vergleichbar sind, weil sie die Biblische Geschichte betreffen. Doch aber sind sie in Aufbau, Ausrichtung und auch Absicht recht verschieden. Im Referat werden Wandlungen und Veränderungen der Kinderbibeln in der betreffenden Zeit untersucht. Dabei liegt der Fokus auf den reformierten Kinderbibeln in den romanischen Sprachen.

Diesbezüglich existieren kaum Untersuchungen.

165

AMADISOVA POKLADNICE JAKO KONVERZAČNÍ PŘÍRUČKA I UČEBNICE JAZYKA?

Jaroslava KAŠPAROVÁ

Je vůbec možné, aby se román, obšírný epický útvar, změnil v konverzační a jazykovou příručku? Mohl rytířský román sloužit jako konverzační manuál nebo učebnice jazyka? Jak k takovéto proměně došlo? A proč? Co ji způsobilo?

Literární a čtenářská recepce rytířského renesančního románu Amadis Waleský (Amadís de Gaula) vyvolává v badatelích řadu otázek, mj. jiné i ty, jež se týkají jeho žánrových proměn. Důvody této nečekané přeměny typicky narativního žánru ve vzdělávací literaturu, která se z dnešního pohledu může zdát nečekanou či nelogickou, je nutno hledat jak ve čtenářské oblibě rytířských románů, tak v ediční politice evropských nakladatelů.

Pokladnice Amadisů (Trésor des Amadis), nový amadisovský žánr, se společenské popularitě těšil více jak šedesát let (1559–1624) a dokázal oslovit nejen čtenářskou a kulturní veřejnost jmenovaných zemí, ale čtenářskou pozornost přitahoval i v dalších zemích Evropy, kam se šířil formou knižního importu.

Jedná se o proměnu čtenářsky velmi úspěšného epického žánru v žánr didaktický, proměnu beletrie v literaturu jazykového charakteru, která však byla podobně jako románová amadisovská sága velmi populární. Proměna rytířského románu v amadisovskou konverzační a jazykovou příručku prodloužila rytířskému románu život, společenská poptávka po tomto druhu literatury byla značná a Pokladnice Amadisů se těšila živému čtenářskému zájmu. Metamorfóza proběhla v určitém konkrétním čase, přesněji v polovině 16. století, v určité momentální příznivé kulturní „konstelaci“ a v konkrétním geoprostoru: prvotně se odehrála v literatuře francouzské (první sbírky Pokladnice Amadisů vyšly v Paříži, Rouenu, Lyonu a frankofonní Belgii), a zájem překladatelů, nakladatelů i zájemců z řad čtenářů a uživatelů vyvolala brzy nato v Anglii a Německu.

Na tuto na první pohled překvapivou žánrovou proměnu jsem narazila při práci na své dizertační práci věnované evropské čtenářské a literární recepci španělských rytířských románů Zlatého věku a jejich ohlasu v českých zemích.²⁵⁵ Zajímala mě natolik, že jsem se rozhodla věnovat se této problematice hlouběji, a právě ve spojitosti s kulturním kontextem českým. Byl o Pokladnici Amadisů čtenářský zájem i v českých zemích?

S jistým překvapením jsem zjistila, že vznik a okolnosti proměny renesančního čtenářského bestselleru 16. století jakým Amadís de Gaula

255 Srov. KAŠPAROVÁ (2013 : 88–92, 12–154) a KAŠPAROVÁ (2014 : 47–50).

166

bezesporu byl, v Trésor des Amadis představuje dnes v románském vědeckém světě velmi aktuální badatelské téma a studií na toto téma přibývá, a to zejména (zcela logicky) v odborných kruzích frankofonních.²⁵⁶ Situaci mi to však příliš neusnadnilo, protože řada z nich mi nebyla dostupných (vyšla před delším časem, nebo ještě nevyšla).²⁵⁷ Navíc se (zcela logicky) středoevropským kontextem nezabývají.

Podstatná změna francouzské verze románového cyklu Amadís de Gaula, který byl konzumenty přijímán nejen v podobě orální (hlasitá četba, poslech četby, memorování), ale také tichým čtením o samotě („lecture silencieuse, solitaire“), nastala v polovině 16. století vydáním dvou set stránkového dílka malého formátu Pokladnice dvanácti knih Amadise Waleského (Thresor des douze livres d’Amadis de Gaule). Tento Amadis Waleský jako „manuel des courtisans“, příručka dvorských mravů, založená na amadisovském rytířském vyprávění obsaženém ve dvanácti knihách, vyšla poprvé v Lyonu roku 1559²⁵⁸ a byla pak pravidelně vydávaná po celou druhou půlku 16. století až do roku 1606.²⁵⁹ Jednalo se o sbírku vybraných pasáží, úryvků slovních obratů a frází vytažených z románové série, které měli čtenáři do sebe vstřebat, aby se naučili správné dvorské mluvě („bien dire“) a elegantnímu způsobu vyjadřování („beau parler“), a to nejen v hovoru, ale též v písemném projevu. Le Trésor des Amadis, přestože se dnes jedná o dílko takřka již neznámé, představoval ve své době patrně nejpopulárnější a nejčtenější amadisovskou adaptaci. Mezi čtenáři kolovaly především francouzské adaptace, ale jak již bylo řečeno, také překlady anglické a německé, které z francouzské předlohy vycházely. Byl to anglický překlad Thomase Paynella The Treasurie of Amadis of Fraunce a Zetznerova adaptace z roku 1596 – Schatzkammer […] aus den vier und zwentzig Büchern des Amadis von Frankreich.²⁶⁰

Renesanční rytířský román, který byl na přelomu 15. a 16. století a v první polovině 16. století určen primárně šlechtickým čtenářům (tomu odpovídala nejen „šlechtická“ úvodní věnování, rozměrný formát, ale také výpravnost a výzdoba tisků), se na konci padesátých let 16. století stává normativní příručkou dostupnou širokým společenským vrstvám, která v letech 1559–1571

256 VAGANAY (1923 : 115–126), PLACE, (1954 : 151–169), MÉRIDA JIMÉNEZ (1990 : 343–

346), SIMONIN (2004 : 215–233).

257 BUZON (v tisku), REACH-NGO (v tisku).

258 Thresor des douze livres d’Amadis de Gaule, asssavoir les harengues, concions, epistres, complaintes & autres choses les plus excellentes et dignes du lecteur françois. … Paris : Groulleau, Sertenas, Longis et Le Mangnier, 1559. 8. Z dalších vydání např. Lyon: Jean Huguetan, 1571, 8. Anvers: Jean Waesberghe, 1574, 16°. Lyon: Jean Huguetan, 1582, 8°; reedice 1586, 1606 – viz LOSADA GOYA (35–36) a BENHAÏM (2000 : 157–181).

259 PALAU Y DULCET (1951 : 10520) uvádí dokonce vydání z roku 1671.

260 Schatzkammer, schöner, zierlicher Orationen, Sendbriefen, Gesprächen, Vorträgen, Vermahnungen, unnd dergleichen: Auß den vier und zwentzig Büchern des Amadis von Franckreich zusamen gezogen. Vnd allen derselben Liebhabern, unnd sonderlich denen so sich Teutscher Sprach Lieblichkeit und zierd befleissigen, zu gutem inn Truck gegeben. Strasbourg:

Lazare Zetzner, 1596. 8°. Reedice: 1597, 1600, 1608, 1612 nové vydání v roce 1624.

167

vychází každým rokem v novém doplněném vydání. Dílo plnilo funkci zábavnou (románovou) a zároveň společensko-vzdělávací (manuál dvorské etikety).²⁶¹

Obliba Pokladnice Amadisů, modelové konverzační a korespondenční příručky praktického charakteru, tak vystřídala oblibu amadisovského románového cyklu. Zredukování obsáhlého románu na užitou literaturu – společenský manuál „du style amadisant“ mělo praktický význam – čtenáři Pokladnice Amadisů byli již čtenáři nové generace (muži, ženy, mládež), kteří se na základě rytířských vyprávění učili správnému společenskému chování a umění společenské konverzace. Spíše než zkrácený a zhuštěný román o rytíři Amadisovi se tedy jedná o rétorickou příručku frází po vzoru úryvků Tita Livia, stojící žánrově mezi řečnickou literaturou a příručkami zdvořilého chování.²⁶² Množství různých vydání Pokladnice, v němž přežíval rytířský román se svým typickým líbivým květnatým stylem vyjadřování, přispívalo ke tříbení literárního vkusu nových čtenářů. Nová generace konzumentů rytířské literatury, často polovzdělaná, hledala nejen rekreativní čtení, jazykové vzdělání, ale také pravidla společenské etikety a návod, jak se elegantně společensky chovat. Podobně jako příručka Trésor des Amadis sloužily francouzské šlechtě i měšťanům jako jakési „manuels de civilité“ také Guevarův Orloj knížat a pastýřský román Diana Jorgeho de Montemayor.²⁶³ Četbu rytířských románů jako jazykové a stylistické příručky propagoval např.

anglický humanista Fynes Morison (1566–1630), autor cestopisu nazvaného Itinerář, který vyšel anglicky roku 1617. Na základě svých cestovatelských zkušeností z evropské kavalírské cesty, kterou podnikl v letech 1591–1593, doporučuje všem kavalírům číst také Amadíse de Gaula („… Pročež chceš-li psát, vyhledej k tomu oučelu nejlepší známé epištoly, a co do rozhovorů se týče, není myslím, lepší knihy než ´Amadís de Gaula´, neb bludní rytíři a dvorní dámy si v něm své názory vyměňují ušlechtilým jazykem, a přitom je tato kniha přeložena do všech řečí, a to od skutečných mistrů rétoriky“).²⁶⁴ Pokladnice Amadisů tak učila jazyku, jímž se mluvilo na prestižních dvorech, mluvě, která lahodila uchu a byla gramaticky správná. Mnoho čtenářů však svůj projev ve stylu Amadise často přehánělo. Hovořit a chovat se na způsob hrdinů Amadise, tj. „amadizovat“ („amadiser“ nebo „amadigauliser“),²⁶⁵ bylo velmi módní a tato móda ve Francii trvala téměř třicet let; styl přetrvával zejména v dámské

261 Viz BIDEAUX (2000 : 207).

262„À mi-chemin entre les traités d´éloquence et les manuels de civilité.“ GUILLERM (1992 : 80).

263 CIORANESCU (1983 : 83).

264 BEJBLÍK (1977 : 114).

265 Označuje styl psaní podle románu Amadis de Gaule, který v galantní mluvě „...remplissant une page entière de ce qui se pourrait escrire en deux lignes.“ Podobně: „amadiser“ = „imiter le langage galant des personnages de l'Amadis des Gaules“, amadiseur = „celui qui imite ce langage“.

168

urozené společnosti, kde dámy často vedly rozhovory ve stylu Amadise („harangues amadisées“).

Trésor des Amadis sloužil též jako kniha, z nichž se děti a mládež v 16.–

17. století učily číst.²⁶⁶ V sedmdesátých až osmdesátých letech 16. století byla Pokladnice Amadisů již jednoznačně brána jako učební pomůcka. Tento obsahový i žánrový posun byl urychlen mimo jiné tím, že v Evropě kolovaly v oběhu stále erasmovské sbírky šířené humanistickými pedagogy; ty byly často s tímto manuálem svazovány do jednoho konvolutu (např. francouzsko-latinské Vivesovy Dialogues). Je dost možné, že se žánrové zařazení původně románového díla mezi školní literaturu datuje již od Huguetanovy lyonské edice z roku 1582; ta se obrací již zřetelněji spíše ke šlechtické mládeži než k dospělým čtenářům. První, kdo však pojímal Trésor des Amadis jako jazykovou příručku, z níž se mohou naučit francouzský jazyk také cizinci, byl Christophe Plantin (za tím účelem používal i zjednodušený pravopis). Plantin tyto příručky, v nichž vzkvétá „elegance, lahodnost a jednoduchost francouzského jazyka“ („l’elegance, douceur et facilité du langage françois“), doporučoval mladým žáčkům, aby se naučili znát písmena, které budou spojovat ve slabiky a slabiky pak ve slova („l´enfant sçaura connoitre ses lettres, les conjoindre en sillabes, et les assembler en mots“).²⁶⁷ Sbírka byla vlámskými preceptory v letech 1580–1610 velice často používaná rovněž jako metodický podklad k výuce dětí ze šlechtických rodin i jako elementární učební pomůcka kupeckých synků, kteří se z ní učili základům čtení, počtům a francouzštině, jež byla tehdy mezinárodním jazykem obchodu.

Poptávce po těchto „manuels des courtisans“ a „manuel des langues“ ze strany širokých čtenářských vrstev se také přizpůsobili pařížští a lyonští nakladatelé. Tiskli je v malých formátech, na špatném papíře, zjednodušovali jazyk (zbavovali ho archaismů, dlouhých popisů, krátili dlouhé věty). První knihy, které děti v 16. století četly v rámci triviálních škol, byly almanachy, náboženské texty a rytířská literatura. Mladí chlapci i dívky, kteří se učili číst, tak měli k dispozici část národního knižního dědictví. Rytířské romány tedy sehrály velice důležitou úlohu při alfabetizaci negramotných, a to ještě v 18. století.

Další zajímavostí spjatou s širokým čtenářským ohlasem Pokladnice Amadisů bylo to, že žánrově změněný titul chránil amadisovská vyprávění před cenzurou. Tisk příručky Trésor des Amadis nebyl totiž postihován cenzurou, poněvadž žádný cenzor se neodvážil tvrdit, že by jednotlivé úryvky románu a slovní obraty dokazující vysokou úroveň francouzského jazyka a sloužící

266 Srov. MONTORSI (2010 : 5–8).

267Le premier livre d'Amadis de Gaule. Mis en François par le Signeur des Essars Nicolas de Herberay … Anvers: de l´Imprimerie Christophe Plantin, 1560 (1561). Plantinova dedikace

„A tous qui font profession d´enseigner la langue françoise en a ville d´Anvers“, f.ã2b. Exemplář Strahovské knihovny v Praze, sign. F M IV. 50.

169

jako vzor správné dvorské mluvy mohly rozvracet mravy a dobré chování čtenářů anebo nebezpečně podněcovat jejich fantazii.

Česká literatura a kultura raného novověku nebyla uzavřena inspirujícímu vlivu španělské zábavné literatury Zlatého věku. O čtenářské recepci španělských renesančních rytířských románů v českých zemích lze hovořit především v prostředí aristokracie, případně čtenářů intelektuálně vzdělaných.

Jejich čtenářské potřeby import knih ze zahraničí dostatečně pokryl. V případě Amadise Waleského v něm byly vedle španělských originálů výrazně zastoupeny překlady francouzské a německé, frekventující dosti často i v knihovnách měšťanských.

A jak to bylo s Trésorem des Amadis? Jak ten byl přijímán v českém prostředí? Autorka příspěvku došla k poněkud překvapivému zjištění, že české aristokratické vrstvy o něj skoro žádný zájem nejevily. Jejich potřeby rekreativního čtení uspokojovala cizojazyčná importovaná rytířská literatura a jako manuály dvorského chování a mluvy jim plně postačovaly cizojazyčné příručky dobrého chování, zejména italské – slavným Dvořanem Baldassara Castigliona počínaje a díly vysokého církevního úředníka a renesančního spisovatele Giovanniho della Casa (1503–1556), autora spisku Il Galateo overo de' costumi (sepsáno po r. 1555, tiskem až r. 1558, česky 1971 jako Galateo aneb o mravích),²⁶⁸ konče, což potvrzuje značné rozšíření těchto děl ve šlechtických knihovnách. A jako konverzační literatura jazyková jim posloužily příručky spojující konverzaci s výkladem gramatiky a slovníky kombinující italštinu, francouzštinu, popř. španělštinu (díla Césara a Antoina Oudina, Lorenza Franciosiniho aj.). Značný počet exemplářů dochovaných v šlechtických knihovnách, velice často s bohatým rukopisným poznámkovým aparátem svých majitelů, jsou toho dokladem.

Pokladnice Amadisů francouzsky a německy (spolu s antverpskými vydáními menších formátů Amadise Waleského poloviny 16. a počátku 17. století) je doložena v pražských knihovnách nižších šlechticů a měšťanů. A to v obou jazycích.

Z inventářů knihoven staroměstských měšťanů 17. století se dovídáme, že Amadíse de Gaula vlastnil v sedmdesátých letech 17. století staroměstský radní písař Jan Jindřich Klein z Rozenštoku, (a to jak ve francouzštině – Čtyry knihy v francauzské řeči Amadis intitulirované, tak němčině – Amadis historia německá), i to, že jiný staroměstský úředník – Jan Schmidt – měl ve své knižní sbírce německou obdobu příručky Trésor des Amadis, a to patrně ve štrasburském vydání z roku 1597 – Šackammer Ammadis (in octavo).²⁶⁹

268 Kniha přinášející návod, jak dosáhnout společenského úspěchu, je věnována veronskému duchovnímu Galeazzu Florimontemu, známému svým vybraným chováním. Viz např. benátské vydání z r. 1564: Il Galateo di M. Giouanni Della Casa. Ouero trattato de' costumi e modi che si debbono tenere, o schifare nella commune conuersazione. … In Venetia: [Domenico Farri ?], 1564.

269 Štrasburské vydání z roku 1597 nese titul Schatzkammer schöner zierlicher Orationen, Sendbriefen, Gesprächen … Auß dem vier vnd zwentzig Büchern des Amadis von Frenckreich

170

Je však pravdou, že i v měšťanském prostředí Pokladnici Amadisů úspěšně konkurovaly jazykové příručky zmíněných pánů Oudinů a Franciosiniho a italské příručky „dobrého chování“, které měly široké čtenářské zacílení napříč sociálním spektrem (nacházíme je jak v knihovnách šlechtických, církevních, ale i měšťanských). Jednou z nejrozšířenějších a nejoblíbenějších v celém evropském kontextu byla bezesporu příručka rodinné a společenské výchovy italského renesančního autora Stefana Guazza (1530–1593) La civil conversatione (Civilní konverzace, poprvé Brescia 1574)²⁷⁰ doložená v českém prostředí v řadě exemplářů – a to jak vydání v italštině, tak též latině – často se zajímavou vlastnickou proveniencí. Guazzova kniha byla dokonce přeložena do češtiny, byť se spíš než o překlad jednalo o adaptaci (pořízenou přes latinu a němčinu) – De mutua et civili conversatione O ctném a chvalitebném v světě obcování knihy čtyry.²⁷¹ Autorem české adaptace byl pražský písař, příležitostný básník Bartoloměj Havlík z Varvažova (1552–1610). Kniha vyšla v Praze roku 1613 u Matěje Pardubského a dedikována byla v předmluvě Daniela Karolidese z Karlsberka humanisticky vzdělanému Maxmiliánu Hošťálkovi z Javořice (1564–1621), měšťanu pocházejícímu z přední žatecké patricijské rodiny, radnímu a primátorovi města Žatce, příznivci Fridricha Falckého a jednomu ze dvou mimopražských členů stavovského direktoria, který byl pro svoji angažovanost ve stavovském povstání popraven na Staroměstském náměstí,²⁷² spolu s dedikací dalším žateckým měšťanům – Janu Eliščinovi z Kralic²⁷³ a Bohuslavu Strialovi z Pomnouše.²⁷⁴

Exemplář české verze Civilní konverzace, který pochází z Hošťálkovy osobní knihovny, se vzácně dochoval ve fondu Strahovské knihovny v Praze.

Dokládá majitelovo heraldicko-iniciálové supralibros („z levého okraje štítu vyskakuje z lesa jelen s hrdlem prostřeleným šípem, kolčí helm s točenicí nese vyrůstajícího jelena s prostřeleným hrdlem“²⁷⁵ s iniciálami „MHZY“) na přední desce vazby knihy.²⁷⁶

zusammen gezogen a je to překlad vycházející z francouzského vydání Amadis de Gaula Thresor de tous les livres.

270 Druhé rozšířené vydání vyšlo r. 1597 a do poloviny 17. století je známo nejméně 43 vydání v italštině. Dílko bylo přeloženo též do latiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny.

271De Mutua & Civili Conversatione O Ctném a chwalitebném w Swětě obcowánj Knihy Cžtyry od Ssteffana Gwazy Wľasským Gazykem neyprw sepsané, Potom do Latinské y Německé, a nedáwno do Cžeské řeči od Vrozeného a Wysoce Včeného Mistra, Pána Bartholoměge Hawlijka z Warwažowa dobré paměti na onen čas přednjho Pjsaře Rádnjho Nowého Města Pražského přeľožené. ..Wytisstěné w Starém Městě Pražském, v Matěge Pardubského. Léta Páně: M. DC.

XIII [= 1613]. KNIHOPIS (2015 : 2802).

272 K jeho osobě viz RUKOVĚŤ (1966 : 2, 350–351) a k celé rodině viz též HOŠŤÁLEK (1997).

273 Žatecký konšel, který byl nucen pro víru emigrovat do Saska (r. 1626). Viz RUKOVĚŤ (1966 : 2, 101–102). Hošťálkovou první manželkou byla dcera Eliščina Kateřina z Kralic (zemř. roku 1605) – RUKOVĚŤ (1966 : 151).

274 K osobě dalšího významného žateckého měšťana a humanisty srov. RUKOVĚŤ (1982 : 223–

224) a ŠŤOVÍČKOVÁ (2014 : 5–12).

275 POKORNÝ (1971 : 30).

276 Strahovská knihovna, sign. FK I 174.

171

Česká Guazzova příručka byla na rozdíl od Pokladnice zaměřena obecněji, její didaktické cíle byly zřejmější a širší – podat pravidla slušného chování mezi lidmi, neboť, jak píše její vydavatel Jiří Karolides v předmluvě: „chtěl spisovatel její při posedění a rozmlouvání přátelském, poctivém, jakéž mezi vážnými lidmi jest a bývá. Zrcadlo mravné, užitečné, příjemné, kratochvilné, právě lidské a zdvořilé, představiti před oči“. K její všeobecné oblibě, především u ženské části čtenářstva, přispěla i poněkud uvolněná čtvrtá kapitola knížky, která je věnovaná vztahům mužů a žen („čtvrtá [rozuměj kniha] obsahuje pankét, na němž i paní ctné, poněvadž bez druhého pohlaví radost dokonalá není, vtipně, zdvořile své moudrosti dokazují, i jiná milostná rozmlouvání“).

A tak ani v prostředí měšťanském počátku 17. století neměla Pokladnice Amadisů propagující ideály dvorské rytířské galantnosti příliš šancí prosadit se.

A pokud přece jen některý vzdělanec tyto knihy vlastnil, tak zjevně proto, aby se alespoň ve zkrácené verzi seznámil s evropsky slavným rytířským románem, o němž slyšel nebo četl (na koupi a četbu celé amadisovské série románů neměl patrně ani peníze ani čas) a aby si osvojil alespoň některé důležité fráze a obraty, jimiž by se mohl ve společnosti či před svými přáteli patřičně blýsknout.

172

SEZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH ODKAZŮ A POUŽITÉ LITERATURY:²⁷⁷ BENHAÏM Véronique (2000), Les Thrésors des Amadis, in: Les Amadis en France au XVI^e

siècle (Cahiers V. L. Saulnier 17), Paris, Éditions rue d’Ulm, Presses de l’Ecole Normale Supérieure, s. 157–181.

BIDEAUX Michel (2000), Conclusions, in: Les Amadís en France au XVIe siècle. Actes du XVII^e Colloque international du Centre de Recherches V.-L. Saulnier, Paris, le 6 mars 1999, Université de Paris-Sorbonne, Paris, Éditions Rue d´Ulm, Presses de l´Ecole normale supérieure.

BUZON Christine de, Les Trésors d’Amadis, Příspěvek na konferenci v Lyonu: Journée de recherche RHR. Parcours de romans et mutations éditoriales au XVI^e siècle, l’étape lyonnaise, Lyon, samedi le 1^er juin 2013, in: Réforme, Humanisme et Renaissance (vtisku).

CIORANESCU Alexandre (1983), Le masque et le visage. Du baroque espagnol au classicisme, Genève, Librairie Droz.

GUILLERM Luce (1992), Deux belles infidèles. Rupture et continuité. Les Amadis de Gaule d´Herberay des Essarts et du Comte de Tressan, in: Nouveaux destins des vieux récits de la Renaissance aux Lumières, Cahiers VX. Saulnier n° 9, Paris, Presses de l'Ecole Normale Supérieure, s. 91–106.

HOŠŤÁLEK Stanislav (2014), V erbovním znamení jelena. Střípky ze života jednoho rodu vdobě humanismu a třicetileté války, Praha, S. Hošťálek, 186 s.

KAŠPAROVÁ Jaroslava (2013), Španělský renesanční rytířský román a jeho recepce ve středoevropském světě raného novověku, Disertační práce, Brno, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav románských jazyků a literatur, s. 88–92, 152–154.

KAŠPAROVÁ Jaroslava (2014), Rytířské příběhy španělského Zlatého věku a jejich putování za čtenáři 16.–19. století, České Budějovice, Veduta, Národní muzeum v Praze, s. 47–50.

KNIHOPIS DIGITAL siècle [on-line]. [cit. 31. ledna 2015]. Dostupné z www:

<http://db.knihopis.org/l.dll?cll~P=2825>.

LOSADA GOYA José Manuel (1999), Bibliographie critique de la littérature espagnole en France au XVII^e siècle. Présence et influence, Genève, Droz, s. 35–36.

MÉRIDA JIMÉNEZ Rafael Manuel (1990), ¿Traducción, traición o creación? Herberay des Essarts y el Thrésor des livres d’Amadis, in: II Encuentros Complutenses en torno a la Traducción, 12–16 de diciembre de 1988, Eds. Margit Raders y Juan Conesa, Madrid, Universidad Complutense, s. 343–346.

MONTORSI Francesco. “Un fatras de livres a quoy l’enfance s’amuse”: lectures de jeunesse et romans de chevalerie au XVI^e siècle [on-line]. Camenulae n°4 – février 2010, s. 5–8 [cit. 31. ledna 2015]. Dostupné z www: <http://www.paris-sorbonne.fr/IMG/pdf/Montorsi.pdf>.

MORYSON Fynes, TAYLOR John (1977), Cesta do Čech, Praha, Mladá fronta.

PALAU Y DULCET Antonio (1951), Manual del librero hispano-americano. Bibliografía general española e hispanoamericana desde la invención de la imprenta, T. 4 (Con-D), 2. vyd. Barcelona, Librería Anticuaria de A. Palau, nr. 10520.

PLACE Edwin B. El (1954), Amadís de Montalvo como manual de cortesanía en Francia.

Revista de Filología Española, XXXVIII, s. 151–169.

POKORNÝ Pavel R. (1971), Poprava na Staroměstském náměstí, Erbovní sešit č. 10, s. 17–

32.

277 Staré tisky citovány v plném znění pod čarou.

173

RÉACH-NGÔ Anne (2014), “Bien ecrire missives, ou parler François”. Le Trésor des Amadis et le Trésor d’amour, premiers récits épistolaires à la Renaissance. Actes du colloque L’écriture et les fragments organisé par P. Schnyder, F. Toudoire-Surlapierre, A. Luethi. Mulhouse, (v tisku).

RUKOVĚŤ HUMANISTICKÉHO BÁSNICTVÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ. Zal. Antonín Truhlář a Karel Hrdina. Pokračovali Josef Hejnic a Jan Martínek. Díl 2, Č-J. Praha:

Academia, 1966, s. 350–351.

RUKOVĚŤ HUMANISTICKÉHO BÁSNICTVÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ. Zal. Antonín Truhlář a Karel Hrdina. Pokračovali Josef Hejnic a Jan Martínek. Díl 5. S-Ž. Praha:

Academia, 1982, s. 223–224.

SIMONIN Michel (2004), La disgrace des Amadis, in: L'encre et la lumière, Genève, Librairie Droz, s. 215–233.

ŠŤOVÍČKOVÁ Petra (2014), Rekonstrukce osobní knihovny Jana a Bohuslava Strialia na základě souboru knih ze sbírek Severočeského muzea v Liberci, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C – Literární historie, 59, 2014, č. 1–2, s. 5–12.

VAGANAY Hugues (1923), Les Trésors d’Amadís. Essai de bibliographie, Revue Hispanique 57, nr. 131, s. 115–126.

RÉSUMÉ

Jaroslava KAŠPAROVÁ

AMADIS DE GAULE, MANUEL DES COURTISANS ET MANUEL DE LANGUE

La présente communication traite d´une métamorphose de genre du roman de chevalerie de la Renaissance en manuel de conversation et moyen de langue réalisée dans la seconde moitié du XVI^e siècle. En plus des changements de genre et contenu, elle consacre aussi à la transformation concomitante des goûts du lectorat européen. Les raisons de la métamorphose d‘un genre typiquement narratif en littérature d´instruction, de prime abord surprenante et inattendue, résident dans la popularité immense des romans de chevalerie auprès des lecteurs aussi bien que dans les stratégies éditoriales européennes. L´auteur s‘interroge : les: Trésors des Amadis jouir d’un vif intérêt même auprès des lecteurs tchèques ?

In document OPERA ROMANICA 16 EDITIO UNIVERSITATIS BOHEMIAE MERIDIONALIS (Pldal 161-194)