Navzdory své neschopnosti vyřešit národnostní problémy i vnitřní spory dualistická monar-chie po dlouhá desetiletí byla s to zajišťovat svoje fungování přese všechno jako kohezní stát, jehož soudržnost posilovala obava z nebezpečí pangermanismu a panslavismu. Také postave-ní monarchie v evropském mocenském systému se zdálo být zabezpečeno její funkcí nezbyt-ného vyvažujícího faktoru, který bránil uplatňování jak německé, tak ruské převahy v prostoru střední a středovýchodní Evropy, a rozšiřování ruských expanzivních snah na Bal-káně. V posledních desetiletích 19. století se však situace změnila. Po sjednocení Německa začala Vídeň považovat Balkán osídlený Slovany za přirozený prostor pro své geopolitické ambice; z takovéto politiky ale nutně vyplýval konflikt s Ruskem. Vznikem Dvojspolku a poté Trojspolku Rakousko-Uhersko pak definitivně rezignovalo na Metternichovu a Schwar-zenbergovu vizi vůdčí síly v Německu a na Apeninském poloostrově a stále více se dostávalo pod vliv Německa. V mezinárodních vztazích i v poměru sil na Balkáně tak dozrávaly ten-dence, ohrožující bezpečnost monarchie. Na jižních hranicích říše se rozhořel boj za sjedno-cení jihoslovanských národů, a ani celní válka, ani obsazení jejich území nedosáhlo původní-ho cíle – zastrašit balkánské země a zabránit jejich mezinárodní politické a hospodářské emancipaci. V Srbském království se začali do popředí dostávat radikálové, kteří ve své poli-tice prosazovali linii sjednocení všech „srbských zemí“ včetně Bosny a Hercegoviny. Její anexí, ke které došlo nečekaně a prakticky bez souhlasu ostatních velmocí, monarchie vyvola-la napjatou mezinárodně politickou situaci. Znepřátelivyvola-la si Rusko a především Srby v Bosně a v Srbském království, kteří tak vedle Turecka začali považovat za svého úhlavního nepřítele Rakousko-Uhersko. Po balkánských válkách (1912, 1913), do nichž se Srbsko zapojilo už nejen z národních, ale i mocenských důvodů, se vztahy Srbska s Rakouskem-Uherském, dále komplikovaly. Vídeň, která zvládala rostoucí nacionální napětí se stále většími obtížemi, čini-la Srbsko odpovědným za posilování jihoslovanských koncepcí v monarchii. Rivalita mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem se už vyostřila natolik, že válku mohl způsobit jakýkoliv konflikt a Balkán se stal sudem střelného prachu. Atentát na následníka trůnu byl jen poslední kapkou, kterou přetekl pohár, vyjádřil se k motivaci vyhlášení války ve svých deníkových poznámkách ministr zahraničí Leopold Berchtold. Historickým paradoxem se však stal fakt, že lavinu první světové války spustilo rozhodnutí vedoucích politiků právě té mocnosti, jejíž moc a vůbec další existence byla nejvíce závislá právě na udržení míru.
Do vypuknutí první světové války všechny odstíny jednotlivých národních hnutí vycházely z představy zachování rakousko-uherské monarchie. Také Masaryk ve své variantě českého programu počítal s uchováním Rakouska-Uherska, ovšem v reformované podobě v duchu demokracie, sociální spravedlnosti a vstřícnosti vůči všem jeho národům. Za ideální považo-val vývoj, kdy prosazující se liberální tendence k centralizaci státní moci je korigována auto-nomním úsilím přirozených celků hospodářských, kulturních a národnostních. Z této své ide-ální představy Masaryk vycházel i při posuzování národnostních problémů rakousko-uherské monarchie. Přál si její zachování a rozvoj právě jako státu, který by utvářel a zabezpečoval
86
prostor pro rozvoj jeho svéprávných národů.1 Rakousko-uherský stát považoval zároveň za účinnou záštitu Čechů vůči Němcům: „Kdyby Rakousko v evropské konflagraci podlehlo a rozbilo se, dostali bychom se k Německu, s nímž už tisíc let jsme ve styku. Co by to znamena-lo, ať si každý domyslí…“2
Válka však přivedla Masaryka k definitivnímu rozchodu s monarchií a k neotřesitelnému přesvědčení, že Rakousko-Uhersko je nutno rozbít, čímž zásadně překročil rámce dosavadní české politiky. Politické sondy ve Vídni na počátku války ho utvrdily v přesvědčení, že nad-vláda Němců v Rakousku a ve střední Evropě je neodvratná. Jeho jednostranné vidění Němců a Německa se tak za války stalo ještě jednostrannějším.3 Mocenské rivality ideologizuje a stupňuje v takřka metafyzické protiklady neschopné kompromisu.4 Přesto jeho pojetí války nebylo úzce nacionální, snažil se válce dát hlubší demokratický smysl. Válka se mu jevila jako boj s „pangermánským imperialismem“, jako konflikt absolutistických, militaristických
„teokracií“ Centrálních mocností s moderní občanskou demokracií Západu. „Proti sobě stojí v světovém boji mocnosti středověkého teokratického monarchismu, absolutismu nedemokra-tického a nenárodního a státy konstituční, demokratické, republikánské, uznávající právo vše-ch národů, nejen velikývše-ch, nýbrž i malývše-ch“, napsal ve své brožuře Nová Evropa.5A právě tato válka měla současně s demokratizací Evropy přinést „úplnou nezávislost našeho národa a ob-novení státu českých zemí se Slovenskem“.6 Tato představa předpokládala jednak porážku Rakouska-Uherska, jednak nutnost přesvědčit dohodové mocnosti, že tento program „je nejen uskutečnitelný, praktický, pro Spojence užitečný a jedině možný, nýbrž že také je součástí nezadržitelného vývoje evropského, že jsa spravedlivý, odpovídá politickým, hospodářským, kulturním a mravním vývojovým tendencím celé Evropy a celého mravního lidstva“. „Bylo prostě nutno vsunout naši otázku a naši akci do velikého proudu světových událostí, … vytvo-řit z naší otázky činitele, jenž se pak nedá přejít. Jen tak bylo možno nakonec ukázat všem, že ten činitel je tak silný, že je v zájmu Spojenců samých nepřecházet ho“, napsal Beneš po dese-ti letech ve své práci Světová válka a naše revoluce.7 Tedy přesvědčit mocnosti Dohody, že rozbití Rakouska-Uherska je nezbytné a že je třeba učinit je válečným cílem Dohody. To byl základní propagandistický cíl.
Ve své představě budoucího státu Masaryk kombinoval historickoprávní a přirozenoprávní princip a počítal s tím, že nový stát vznikne spojením zemí Koruny české a Slovenska. Svůj názor poprvé formuloval na podzim 1914 v Rotterdamu, kde se sešel s britským slavistou R.
W. Setonem-Watsonem, který na základě Masarykových představ a instrukcí vypracoval memorandum pro francouzského, britského a ruského ministra zahraničí. V memorandu byly vyznačeny hranice nového státu skládajícího se z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, které více méně respektovaly etnické hranice. Nově vzniklý stát měl být královstvím s 3-4 miliono-vou minoritou Němců. Důležitý byl argument, že Rakousko-Uhersko se stalo vazalem Ně-mecka a nástrojem jeho zájmů směrem na východ. V memorandu byla zvýrazněna teze, že
1 OPAT, Jaroslav. TGM Evropan, světoobčan. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1999, s. 21.
2 MASARYK,Tomáš G. Naše nynější kríze. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1936, s. 297.
3 Srov. KŘEN, Jan. Konfliktní společenství. Praha: Karolinum, 1991, s. 391.
4 Srov. LOEWENSTEIN, Bedřich. O nacionalismu a revolucích. Praha: Lidové Noviny, 1991, s. 52.
5 MASARYK, Tomáš G. Nová Evropa. Brno: Doplněk, 1999, s. 78.
6 MASARYK, Nová Evropa, ref. 1, s. 78.
7 BENEŠ, Edvard. Světová válka a naše revoluce, II. Praha: Orbis, 1928, s. 111.
87
bez rozhodné porážky Německa a rozbití Rakouska-Uherska nemůže být nezávislých Čech.8 Tuto tezi Masaryk opakoval v Memorandu Independent Bohemia, které v květnu 1915 napsal pro britského ministra zahraničních věcí Edwarda Greye. Uvedl v něm, že dosažení samostat-nosti je rozhodným cílem celých Čech a všech politických stran, stejně jako přáním všech českých kolonií v zahraničí /tj.českých emigrantů/. Zopakoval, že český stát by se skládal z Čech, Moravy a Slezska, k nimž by byly připojeny slovenské kraje podle národopisné hra-nice (od Užhorodu přes Košice, po řece Ipole k Dunaji, včetně Prešpurku a celého slovenské-ho severu až k uherské pohraniční čáře)9, ale připojil už požadavek vytvoření srbsko-českého koridoru, který by podle něj zabránil Německu kolonizovat Balkán a Maďarům, aby byli po-slušným předvojem Berlína.10 Projektovaný stát měl být monarchií, v případě uskutečnění srbsko-českého koridoru personální unií spojen se Srbskem. Slováci, kteří podle vyjádření memoranda rovněž usilují o samostatnost a přijímají program sjednocení s Čechami, jsou označeni jako Češi, užívající svého nářečí jako spisovného jazyka.
Druhou základní podmínku pro vytvoření samostatného státu Čechů a Slováků přestavovala myšlenka existence jednotného československého národa, a to ze dvou důvodů. Prezentování Čechů a Slováků jako jednoho národa bylo nutným argumentem, který měl dohodové moc-nosti přesvědčit o nezbytmoc-nosti rozbít Rakousko-Uhersko jako mnohonárodnostní stát a vytvo-řit národní stát ve jménu principu sebeurčení. Požadavek vytvoření jakéhosi nového mnoho-národnostního státu namísto starého by se nesetkal na straně Dohody s pochopením. Druhým, snad ještě podstatnějším důvodem čechoslovakismu byla německá otázka. Spojení se Slováky v jeden národ mohlo kompenzovat početně silnou – více než třímilionovou – vyspělou ně-meckou menšinu. Masaryk od samého počátku ve svých úvahách o samostatném českém státě vycházel z požadavku jeho historické hranice, a tedy historického práva, a z přesvědčení, že bez německých krajů není české sebeurčení uskutečnitelné. Právě tato kombinace historické-ho a přirozenéhistorické-ho práva a účelová teorie jednotnéhistorické-ho československéhistorické-ho národa se ukázaly jako základní konstrukční vada11, která v pozdějších letech jednak dodávala hojnost argumentů kritikům versailleského uspořádání, jednak se stala stabilním zdrojem vnitřních krizí v budoucím Československu.
Po příchodu Masarykova žáka Edvarda Beneše do exilu v roce 1915 byl v Londýně založen Český zahraniční komitét, který měl sdružovat všechny organizace Čechů a Slováků v cizině.
Tento komitét později přesídlil do Paříže, kde s ním navázal kontakty Milan Rastislav Štefá-nik, který žil ve Francii už před válkou a byl důstojníkem francouzské armády. Se svými sty-ky v politických, vojenských a společenských kruzích v Paříži i se svými rozsáhlými osobní-mi vztahy v mnoha zemích znamenal pro Masaryka a Beneše neocenitelný přínos. Cílem komitétu bylo přesvědčit dohodové mocnosti o nutnosti rozbít Rakousko-Uhersko. Politické a propagační akce byly podporovány dodáváním špionážních zpráv z domova a především pak organizováním vojenských jednotek z řad Čechů a Slováků žijících v cizině a z českých a slo-venských válečných zajatců. Od jara 1915 pak Masaryk akcentoval nutnost veřejně vystoupit a formuloval přesné instrukce, jaký by měl být obsah těchto vystoupení. Tyto body se
8 Srov. HÁJKOVÁ, Dagmar. Role propagandy ve válečných aktivitách TGM od vypuknutí války do ledna 1917.
In Historie a vojenství, 2000, č.1, s. 17-18.
9 BENEŠ, Edvard. Světová válka a naše revoluce, III Praha: Orbis, 1928, s. 212.
10 BENEŠ, Světová válka III, ref. 1, s. 217.
11 KŘEN, ref. 1, s. 395.
88
ly v prohlášení Českého komitétu zahraničního ze 14.11.1915: „Válka nynější protivy mezi národem českým a Rakousko-Uherskem přiostřila. … Národ český v nové době vždy hájil program rozhodně slovanský… Vídeň a Budapešť podporují pangermanistické orgie … Za takové situace český národ nemůže dále mlčet. Proto utvořil zahraniční komitét české emigra-ce, aby cizinu informoval o pravém stavu věci a státníkům, politikům a publicistice Spojenců a neutrálních států přednášel tužby českého národa a hájil český program . … Ztratili jsme důvěru v životnost Rakousko-Uherska, neuznáváme již jeho oprávněnost; svou neschopností a nesamostatností podalo celému světu důkaz, že slovo o nutnosti /zachování/ Rakouska je pře-konáno a právě touto válkou naprosto vyvráceno. … Dualistické Rakousko-Uhersko se stalo potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ…“12Podobně určil, jaký obsah by měly mít články, které mu z domova měly být posílány pro časopis La Nation Tchèque, který zalo-žil společně s francouzským historikem Ernstem Denisem na jaře 1915. Chtěl „zejména člá-nek o tom, jak Rakousko nás šidilo, slibovalo, neplnilo, utlačovalo“.13 Praha však nebyla tak vstřícná, jak by si Masaryk přál. Jan Herben /spisovatel a publicista, stoupenec masarykov-ského realismu/ se o Prohlášení Čemasarykov-ského komitétu zahraničního v únoru 1916 vyjádřil: „Co dělá Masaryk? … Ten nám dělá pěkné koniny … Podepsal nějaký manifest, že je autorizován stranami Čech … U soudu to mají přeloženo. Ždímají z toho proti Kramářovi /politik, do roku 1916 poslanec říšské rady, pak vězněn-E.I./ materiál, že Kramář je s nimi dorozuměn. Děsně nám to škodí.“14
V oběžníku představitelům spolků a organizací zahraničních krajanů z března 1915 Masaryk stanovil zjednodušené zásady propagandy – vyslovovat vážně požadavek samostatnosti, a to na zvláštních schůzích a v novinách; udržovat styky s cizími politiky a novinami; mít povzbu-zující vliv na Prahu. „Nesmíme spoléhat, že spojenci sami od sebe zřídí český stát – musíme se o to přičinit, musíme to politické Evropě říkat, že ten český stát je nutný, že je také spojen-cům prospěšný, musíme o samostatnost českého národa sami každý usilovat, musíme přinášet oběti…“15
V létě 1915 byla Masarykovi nabídnuta možnost přednášet na Londýnské univerzitě. Jeho první přednáška Problém malých národů v naší nynější krizizahajovala činnost nově zřízené Školy slovanských studií na King´s College Londýnské univerzity. Masaryk v přednášce vy-vodil zásadní tezi: „Má-li tato strašná válka se svými nesčetnými oběťmi nějaký smysl, mož-no jej nalézt v osvobození malých národů, které jsou nyní ohroženy touhou Německa po vý-boji a jeho žízní po panství nad Asií.“16 S osvobozením malých, hlavně středoevropských národů spojoval naději, že ohnisko evropské a ve svých důsledcích světové krize bude elimi-nováno. A právě tento program by měl být podle něj válečným plánem spojenců i politikou dohodových mocností vůči Německu. Stejnou myšlenku vyjádřil Masaryk při setkání s francouzským ministerským předsedou Briandem na začátku února 1916, které zprostředko-val Štefánik, stejně jako v rozhovoru pro list Le Matin. Masaryk na otázku redakce, jak si představuje, že v budoucí Evropě budou české požadavky sladěny s vyššími zájmy spojenců,
12 TGM a vztahy Čechů a Němců (1882-1937). Masarykova společnost 1997, dokument č. 1, s. 98-102.
13 HÁJKOVÁ, ref. 1, s. 19.
14 HÁJKOVÁ, ref. 2, s. 26.
15 MASARYK, T.G. V boji za samostatnost. Praha: Státní Nakladatelství, 1927, s. 19.
16 MASARYK,T.G. Problém malých národů v evropské krizi. Praha: Státní Nakladatelství, 1926, s. 27.
89
odpověděl: „…je nevyhnutelné, abychom si předem udělali plán, jak má vypadat Evropa po vítězství Spojenců. Tento plán nám umožní, abychom Německo po jeho porážce učinili ne-škodným a již v nynějším stavu válečných operací dá nám prostředky k boji proti němu. … Zničí-li se Rakousko, zasadí se Německu rána do srdce, protože tím se zmaří německý plán střední Evropy. … Je šílenstvím říkat, že Rakousko-Uhersko je zárukou míru. Bylo to Rakou-sko, jež zasilo sémě nynější války. … Německo, zbavené opory Rakouska a Turecka, bude příliš slabé, než aby mohlo ohrožovat západní mocnosti. Zranitelným bodem Německa je Ra-kousko-Uhersko. … Vím, že někteří politikové si představují, že se Rakousko-Uhersko posta-ví jednoho dne proti Německu; to je osudná iluze. Pangermanistický směr úplně zposta-vítězil jak v Budapešti, tak ve Vídni. … Celkem vzato, velký německý plán budoucnosti, který ohrožuje existenci všech spojenců, směřuje k ovládnutí celé střední Evropy Německem. Myslím, že osvobození střední Evropy musí být konečným cílem války. … Zničení habsburské monar-chie je nejbezpečnější cestou k zmaření plánů Německa, jež by pak bylo odkázáno na své vlastní síly.“17
Soustavnému zpracování politických zásad, které tvořily „program naší zahraniční propagan-dy“, byla věnována propagační brožura Nová Evropa. Jak uvádí Masaryk v předmluvě k jejímu anglickému a francouzskému vydání ve Washingtonu v říjnu 1918, byla napsána na podzim 1917 v Petrohradě a měla objasnit našim vojákům zásadní problémy války. Masaryk v ní rozvedl a podrobně zdůvodnil základní teze svých představ o uspořádání střední Evropy:
program spojenců musí být programem reorganizace Evropy; hlavním cílem války je rozčle-nění Rakouska-Uherska a porážka Německa; otázka Čech a Slovenska je otázkou světovou, neboť „cílů, jež si spojenci vytkli, nemůže být dosaženo bez osvobození Čech“; zároveň s československým státem musí vzniknout samostatné sjednocené Polsko a samostatná sjed-nocená Jugoslávie. Závěrečná část, která dala celé publikaci jméno, osvětlovala podstatu a podmínky skutečného demokratického míru.
Situace však zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát a o bytí a nebytí rakousko-uherské monarchie nebylo ještě vůbec rozhodnuto. Navzdory tomu, že do válečných cílů Do-hody v lednu 1917 byla začleněna formulace o „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Če-choslováků (to si po velikém úsilí prosadil Beneš) z cizí nadvlády“ , mezi dohodovými moc-nostmi vládla hluboká skepse vůči „balkanizaci“ střední Evropy a především byla rozšířena naděje na uzavření separátního míru s Vídní. Stejně tak nejasná byla i situace doma, v Čechách a na Slovensku. Před rokem 1914 ani jeden slovenský politický proud nepočítal reálně s možností rozbití rakousko-uherské monarchie a se spojenectvím s Čechy. Až za války se situace změnila a pak i domácí politická reprezentace začala pomýšlet na rozbití Rakousko-Uherska a spojení obou národů v jeden útvar. Ještě v roce 1916 se ale na Slovensku o mož-nosti rozbití monarchie a vytvoření společného státu Čechů a Slováků nemluvilo. Výrazně se o změnu v nazírání na budoucí osud Slovenska zasadil dotaz prezidenta Wilsona z 12.12.1916 týkající se válečných cílů Dohody, respektive její odpověď. Avšak ani pročesky orientovaní Slováci si nebyli jisti, jaký postoj bude zaujímat ke Slovensku domácí česká politická repre-zentace. Jejich váhání napomohl i odmítavý postoj českých poslanců říšské rady k válečným cílům Dohody.
17 T.G.M. a vztahy dokument č. 2, ref. 1, s. 103-105.
90
Prohlášení českých poslanců vyvolávalo nebezpečí, že vedení zahraniční politické reprezenta-ce na západě bude považováno za malou extrémní skupinku radikálů, která se odloučila od nehybného a se svým údělem spokojeného národa. Masaryk se navíc nemohl vykázat ani vhodným citátem z českých novin, v nichž by byla jasně vyjádřena vůle ke svobodě18, a také Slovensko nebylo v letech 1914-1917 pro českou domácí politiku aktuálním tématem. Vzpou-rou proti oficiální politice a prvním veřejným přihlášením se k československé politice byl manifest českých spisovatelů z května 1917. Poprvé na oficiálním politickém fóru požadavek vytvoření společného státního útvaru se Slovenskem vyjádřilo stanovisko českého posla-neckého klubu, které u příležitosti znovuzahájení zasedání rakouského parlamentu 30.5.1917 přednesl František Staněk. Česká politická elita viděla budoucí československý stát jako sou-část federalizované, demokratické monarchie, což ovšem byl nesplnitelný požadavek. Koru-novační přísaha zavazovala císaře Karla I., jako uherského krále Karla IV., hájit celistvost Uher, a protože v Uhrách podle ústavy král nemohl ani přechodně vládnout bez parlamentu a maďarská politika stavěla princip integrity vysoko nad zájmy dynastie a říše, bylo by připoje-ní Slovenska možné jen za cenu války s Maďary, na což vídeňská vláda nemohla ani pomys-let. Pro německou nacionální politiku byla zase úplně nepřijatelná myšlenka českého státu, zejména pokud by byl tento stát vytvořen ve svých historických hranicích a zahrnoval by i české Němce. Květnové prohlášení Českého svazu zároveň směšovalo nový moderní požada-vek přirozeného práva národů na sebeurčení s tradičním požadavkem české politiky „nezada-telného historického práva“, a tento rozpor, který přineslo začlenění Slováků do české politi-ky, už zůstal její stabilní konstantou a zároveň i její Achillovou patou.
Na toto dilema poukázal v článku „Abychom si dobře rozuměli“ konzervativní list Hlas náro-da 8.6.1917: „Zůstali Čechové věrni svému státoprávnímu přesvědčení nebo se přiznávají k národnímu principu? Je-li první eventualita pravdivá, nemůže být o pojetí Slováků do poli-ticko-národní akce Čechů žádné řeči, neboť s českým státem nemají Slováci co činit, náležejí-ce již 900 let k Uhrám. Kdo stojí na stanovisku práva českého království, musí respektovat i státní právo koruny uherské! Kdo ale obětuje právo národnostnímu principu a reklamuje ve jménu jeho Slováky, musí zajisté princip národního sebeurčení přiznat též německým kraja-nům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. To by ovšem vedlo k roztržení země…“19
Požadavek spojení Čechů a Slováků byl zahrnut i do tzv. Tříkrálové deklarace českých a říš-ských poslanců z 6. 1. 1918, ale ani tento program nežádal přímo rozbití Rakouska-Uherska.
Až do vzniku samostatného československého státu zůstalo Slovensko pro většinu českých domácích politiků spíše exotikem a pro drtivou část české veřejnosti „terra incognita“.
Ani slovenský národně politický tábor nebyl začátkem roku 1918 v nazírání na sjednocovací tendence jednotný. Pro značnou část slovenských politických reprezentantů se Maďaři zdáli být ještě příliš silní a myšlenka československé státního sjednocení těžko dosažitelná. Výstiž-ně to vyjádřil Kornel Stodola ve svém zápise do válečného deníku 12. 2. 1918: „Bože, když píšu o tom československém státě, tak mi to vždy připadá jako nějaká halucinace.“20Zákonitě vyvstávala i otázka důvěry v českou politiku, v upřímnost jejích snah i slabá víra ve vlastní slovenské síly utvořit s vyspělejším českým národem partnerský svazek rovnoprávných
18 Srov. PEROUTKA, Ferdinand Peroutka, Budování státu I, Praha: Lidové Noviny, 1991, s. 6.
19 In HRONSKÝ, Marián. Slovensko pri zrode Československa. Bratislava: Pravda, 1987, s. 128.
20 HRONSKÝ, Slovensko, ref. 1, s. 209.
91
dů ve společném státě. Nejaktivnější síly slovenské politiky se začaly sdružovat okolo Vavro Šrobára. Sblížil se s ním i vedoucí představitel slovenských klerikálů Andrej Hlinka a přiklo-nil se k československé orientaci.
V lednu 1918 vypracoval Šrobár návrh deklarace o útlaku Slováků a o slovenských požadav-cích, který zaslal do Prahy na odhlasování Národnímu výboru. Šlo v podstatě o jakýsi výčet křivd a žádostí Slováků, kde se však už v duchu koncepce československého národa mluví o
„třímilionové větvi československého národa, rozložené v severních Uhrách a nešťastnou hrou osudu odříznutou od živého svého kmene“. Šrobár pro ni požaduje „nefalšované právo na sebeurčení“. Zároveň navrhoval uspořádat konferenci SNS (Slovenská národná strana) a v otevřeném dopise jejímu předsedovi Dulovi vyzýval její vedení k aktivitě a většímu rozhle-du.. Z úvodníků a politických článků Národných novín bylo zřejmé, že konzervativní centrum se nedokáže adekvátně orientovat ani ve vnitropolitickém, ani v zahraničně politickém vývoji, není schopno postihnout nové trendy vývoje a na základě jejich zhodnocení vypracovat odpo-vídající postup své politické činnosti. Navíc SNS jako vrcholný orgán slovenského národně politického tábora neměla vybudován žádný systém místních organizací a spoléhala pouze na svůj tisk a soukromou iniciativu svých jednotlivých členů. Ti však byli za dané situace zcela bezradní a nevěděli nic ani o základní linii své politické strany, ani o tom, jakým směrem se SNS dál hodlá ubírat. Situace se stávala o to kritičtější, že v některých slovenských městech už začala probíhat vládní podpisová kampaň proti československému sjednocení. To byl pro přívržence aktivní politiky pádný argument, aby SNS se svou politikou pasivity skoncovala.21 Začátkem března 1918 se Šrobár zamýšlel nad možnými alternativami programu SNS a opa-trně naznačil, že pro Slováky je přijatelný pouze takový politický program, který vyjádří prá-vo slovenského národa na sebeurčení a bude směřovat k vytprá-voření samostatného českosloven-ského státu. Poprvé veřejně formuloval Šrobár koncepci sebeurčení pro „uherskou větev československého kmene“ na prvomájovém shromáždění v Liptovském Mikuláši. Slovenská národní strana se pro pročeskou opci osvobození a pro úplné odtržení Slovenska od Uher roz-hodla na tajném zasedání svého ústředního výboru v Martině 24. 5. 1918, kde byli přítomni i zástupci dalších slovenských politických stran. „Slovenská národní strana stojí na stanovisku bezpodmínečného a bezvýhradného samourčovacího práva slovenského národa a na tomto základě indikuje pro slovenský národ účast na utvoření samostatného státu, sestávajícího ze Slovenska, Čech, Moravy a Slezska“.22Toto stanovisko bylo dáno na vědomí Praze. Na tomto tajném jednání zazněl i známý výrok Andreje Hlinky: „Musíme se jasně vyslovit, zda půjde-me i nadále s Maďary, anebo s Čechy. Neobcházejme tuto otázku, povězme otevřeně, že jsme pro orientaci československou. Naše tisícileté manželství s Maďary se nevydařilo. Musíme se rozejít.“23
Veřejně však za pročeskou koncepci národní představitelé na Slovensku ještě nevystupovali a nechávali si zatím všechny možnosti otevřené. Také rakouská diplomacie v důvěrných mate-riálech o římském kongresu utlačovaných národů Rakouska-Uherska, konaném v dubnu 1918, konstatovala, že v dohodových kruzích panují dva směry v názorech na budoucnost monar-chie – jeden je pro její zachování na základě Wilsonových 14 bodů jako faktoru stability ve
21 HRONSKÝ, Slovensko, ref. 2, s. 217.
22 MEDVECKÝ, Anton. Slovenský prevrat III. Bratislava: Komenský, 1930, s. 347.
23 MEDVECKÝ, ref. 1, s. 219-220.